 onec předminulého a počátek minulého
století byla doba, kdy lidé ještě neznali rozhlas a televizi a neměli
dnešní gramofony, magnetofony a CD přehrávače s dokonalými Hi-Fi
nahrávkami hudby špičkové kvality. Kdo měl rád hudbu, musel si ji jít
někam poslechnout, nebo si pozvat muzikanty (když na to měl) a nebo se
naučit hrát na nějaký hudební nástroj, aby si mohl zahrát sám. Lidé si
tehdy ve svém denním životě mnohem více než dnes zpívali a večery bez
rozhlasu a televize si zpříjemňovali domácím muzicírováním.
Protože ne každý má
to pravé hudební nadání, snažili se lidé vymýšlet různé hudební
nástroje, na které by mohl pro potěšení zvládnout hru snadno a rychle i
člověk bez většího hudebního nadání, vzdělání a bez dlouhého náročného
učení. K
takovým
nástrojům patří i tzv. akordová ("americká") citera, u níž na rozdíl od
náročné klasické citery, stačí správně nastavit pod strunami melodické
čísti papír s "lidovými notami" - puntíky pod strunami, na které se má
drnknout, spojenými čarou, na jejímž počátku je šipka označující "směr
jízdy" a označenými čísly doprovodních akordů. Tyto citery se
vyráběly v různých velikostech, různém provedení (jednoduché či s
harfovým sloupkem) a různém stupni dokonalosti (jednoduché nebo
zdvojené struny melodické čísti, úplná stupnice v rozsahu dvou oktáv se
všemi půltóny pro děti, různým počtem strun v jednotlivých akordech).
Základní typ této akordové citery se v jednoduchém provedení v Německu
vyrábí dodnes.
Technické zdokonalení
tohoto základního typu, kladívková akordová citera, Fischeręs
Mandolinette - Fischeręs Lieblings Klänge Ges. gesch. 333 239
(mandolineta se nazývá proto, že rychle se opakujícími údery kladívek
na ocelových pružinách může napodobit mandolínu) je nástroj německé
výroby z období před 1. světovou válkou. Nástroje tohoto typu se
vyráběly v různých provedeních; jako malý klavírek (Piano Harp) s
klávesovou mechanikou z bílých a černých kláves, nebo dokonce jako
kombinace levé akordové části s miniaturním harmoniem pro pravou ruku,
napojeným na šlapací pedálovou "vzduchotechniku". Při hře na tuto
šlapací citeru se pravou rukou hrála melodie, levou rukou doprovod a
zároveň se nohou šlapal pedál měchu harmonia. U klavírků typu Piano
Harp byla mechanická část s klaviaturou řešena jako volně snímatelné
"přídavné zařízení" k základní akordové citeře. Aby klaviatura po
citeře neklouzala, byla opatřena dvěma kovovými kolíčky, jimiž se na
citeru nasazovala. V případě potřeby se klaviatura sejmula a na citeru
se mohlo hrát prsty podle podložených not.
Dalšími kapitolami v
oblasti akordových citer by mohly být akordové smyčcové citery typu
Violin Harfe, na kterých se levou rukou drnkaly akordy a melodie se na
pravé části hrála smyčcem, dále citery aeolského typu
Aeol-Harfen-Zither s různým počtem (většinou 5) rozložených akordů a
manuálové autoharfy, s různým počtem dřevěných manuálů a nalepenými
plstěnými tlumítky strun, nehodících se pro daný akord (tento poslední
typ se v moderním provedení vyrábí dodnes).
Podobně jako základní
akordové citery, i mechanické kladívkové typy se vyráběly v různém
provedení, různých velikostech a různém stupni dokonalosti. Vyráběly se
typy, které měly v melodické části jen tóny základní stupnice bez
půltónů, typy, které měly jen některé půltóny a nejdokonalejší typy,
které měly základní stupnici se všemi půltóny. Tomu odpovídal i počet
rozložených akordů pro doprovod (4-6 i více). Melodická část má u
většiny nástrojů tohoto typu rozsah dvou oktáv. I pro tyto kladívkové
citery existovaly "lidové noty", papírky s písničkami, podle nichž bylo
možné hrát písničky bez znalosti not, podle čísel a zakroužkovaných
čísel označujících jednotlivé tóny a půltóny.
Později (Paul
Riessner, 1919) byl tento nástroj ještě dále technicky zdokonalován
tak, že hrál na děrnou pásku; stačilo točit klikou a měnit děrné pásky
s písničkami. Nástroj tohoto typu, Zither "TRIOLA", se vyráběl v období
1920-1925.
Časy se mění a od dob
rozkvětu těchto nástrojů se změnilo hodně. Lidé mají méně volného času,
méně si zpívají nebo si nezpívají vůbec a někdejší domácí muzicírování
nahrazuje kvalitní reprodukovaná hudba. Změnil se i charakter populární
hudby a staré lidové písně, které dříve znal prakticky každý, se stále
více stávají záležitostí skupin, zabývajících se lidovými písněmi a
folklorem. A tak v současné době stále se zrychlujícícho životního
tempa většina těchto technických vynálezů prakticky upadla v zapomnění.
Jsou vystavovány jako muzejní exponáty, ale prakticky nikdo již na ně
nehraje. Maximálně jsou předmětem zájmu hudebních fanoušků a sběratelů
kuriosit.
Asi největším
problémem, který značnou měrou přispěl k zániku těchto nástrojů, je
problém neustálého ladění velkého počtu strun, protože svůj
charakteristický jasný a čistý zvuk má jen tehdy, je-li s maximální
pečlivostí dokonale naladěný.
Nástroj, na němž byla
nahrána tato nahrávka
má 92 strun a při
souvislém hraní vydrží být dobře naladěný několik hodin.
|
